Znáte příběh Doc. Dr. Ing. Ivana Dolejšího, CSc a jeho objev v léčbě rakoviny?

Svým výzkumem i zveřejněním ve své knize „Konec strachu – o jednom výzkumu zhoubných nádorů“ (© PLANTEX, 1993) dal lidstvu obrovský dar. Objevil příčinu i jeden z možných úspěšných a klinicky ověřených způsobů léčení. 

     Zasvětil této práci svůj život. Jakého uznání se mu dostalo?     

     O tom, že existuje řada úspěšných metod léčení onkologických onemocnění a přesto je oficiálně užíváno zastaralé a ne příliš účinné léčby, jsem napsal již mnoho článků. Většinou jsem psal o úspěších zahraničních lékařů a klinik, jejichž úspěchy byly znevažovány a postupy zakazovány i přes prokazatelně lepší výsledky, než běžně užívaná léčba – jasně, chápu to, ohrožovaly miliardové zisky farmaceutického průmyslu. A na lidech moc nezáleželo.

     Jenže tady jde o obrovský úspěch doma. Začalo to ještě v tehdejším Československu a tam přece o zisky farmaceutického průmyslu nemohlo jít. Právě naopak! Úspěšný lék mohl být i úspěšným vývozním artiklem.

     Doc. Dolejší byl na stáži v Německu a bylo mu dokonce nabídnuto místo řádného profesora university v Paderbornu. Ovšem tehdejší „vládcové“ mu znemožnili práci nastoupit. Že by muselo zbytečně zemřít mnoho lidí proto, že Doc. Dolejší po roce 1968 se nezdál režimu dostatečně loajální? A tak jej stihl osud „rebelujících“ umělců. Lidé v jejich případě si neposlechli pěkné písničky či neviděli umělecká díla, ale v případě pana docenta lidé dostávali chemoterapii, místo, aby se dostali k léku IRISAP, který byl velmi účinný na většinu (přes 70%) onkologických nádorů. Mimo klinických studií byl ověřen i výzkumným ústavem (VÚFB – pobočka Rosice) s tím, že nebyly nalezeny žádné vedlejší účinky.  Lék byl pozitivně otestován i na lékařské klinice v Edinburgu. Byla to laciná a přírodní léčba – pro státní kasu i pacienty ideální. Přesto se o ní dodnes pořádně neví.

     Víme, že k dosažení skutečných úspěchů při léčení zhoubných nádorů potřebujeme především vědět, jak nádor vzniká, co je skutečnou příčinou jeho zrodu a jaké vlivy, látky a procesy se zde uplatňují.

     V knize Doc. Dolejšího na výše uvedené otázky dostanete odpověď a o jedné  z úspěšných cest léčení se dozvíte vše. Snad to, že byly zvoleny metody netradiční a postupy neobvyklé, bylo příčinou, že se určité velice pravděpodobné řešení našlo. Jeho velmi pravděpodobná úspěšnost i při plošném nasazení byla dána hlavně tím, že neodporuje žádnému objektivně zjištěnému poznatku, vyhovuje biochemickým zákonitostem a navíc vysvětluje řadu zatím těžko vysvětlitelných a vysvětlovaných pozorování.

     Ukazuje, že nádor vzniká v kyselém prostředí, které působí na cholesterol buňky. Podařilo se mu izolovat lipid, který považuje za hlavní příčinu vzniku zhoubných nádorů. A protože tento lipid nevzniká běžnou činností enzymů, ale chemickou reakcí, živý organismus nedokáže zabránit jeho vzniku ani jej jakkoli rozložit a strávit.

     A jak tedy v buňce vznikne nádor? Ta má obal tvořený z bílkovin a cholesterolu, z nichž je tvořena buněčná membrána. Skrze ni se propouští dovnitř živiny, ven odpadní látky. Buňka při tom plave v mírně zásadité tekutině. Při určitých činnostech či stavech se zvyšuje kyselost tekutiny v níž buňka plave (při zánětu, při přetěžování svalů vzniká kyselina mléčná, při odbourávání jedů a chemikálií …) Aby vznikl nádor musí být kyselé prostředí dlouhodobé a být v něm dostatek cholesterolu. Pokud to je splněno, dojde k přeměně cholesterolu z obalu buňky tak, že se membrána stane méně propustnou, atomové vazby molekul se změní na trilipidy. Membrána buňky se stane neprůchodnou (nepřijímá živiny, ani nevylučuje škodliviny). Nastává buněčný stupor (tedy stres). To vyřadí z činnosti mitochondrie, které tvoří buněčnou energii z kyslíku. Zvyšující se kyselost zlikviduje histony (látky, které regulují dělení buněk) a buňky se začnou nekontrolovaně množit.

     Je obtížné z podrobné vědecké práce (ale čtivé i pro laika) vytáhnout podstatu. Proto přidávám obrázky z této knihy, které ukazují průchodnost zdravou buněčnou membránou a v 2. obrázku buněčnou membránu neprůchodnou. Podstatou léčby tedy je odstranit (odvést) patologickou vrstvu lipidů z buněčné membrány. A to docent Dolejší dokázal jednoduchým přírodním přípravkem bez vedlejších účinků.

     A jako prevenci je třeba pochopit potřebu bránit překyselení organizmu, což už dnes je řadě lékařů známé.

     Saponiny obsažené v Irisapu (léku vytvořeném Doc. Dolejším) by za normálních okolností (rozuměj normálního pH) propluly tělem a byly z něj vyloučeny. Dostanou-li se ale do styku s tkání, která je výrazně kyselá, chovají se jinak. Narušují buněčnou membránu kyselých (rakovinných) buněk. Iridoidy vybrané pro Irisap se pak díky své definované velikosti a struktuře vazebních míst dokáží na narušenou buněčnou stěnu rakovinné buňky navázat a tím buňky maligního nádoru “označkovat” a imunitní systém tak ví, na co a jak má vlastně zaútočit. To k principu fungování Irisapu.

Irisap není jediným lékem, který měl podobný osud. Je však s jistotou jednou z nejvýraznějších proher geniální jednoduchosti v přístupu ke složitému zdravotnímu problému.

     Do důchodu odcházel Doc. Dolejší z ČSAV v roce 1991 a přesto, že byl rehabilitován, v zahraničí oceněn  čestným členstvím v Onkologickém centru při UNESCO, Státní ústav pro kontrolu léčiv (SÚKL) ani Ministerstvo zdravotnictví se jeho prací nezabývaly. Musely by být otevřené novým myšlenkám a nezávislí na prosperitě farmaceutických firem.

      Doc. Dr. Ing. Ivan Dolejší CSc, zemřel v roce 1995 a nedočkal se uplatnění jeho celoživotní práce – jednoduché léčení „nevyléčitelné“ nemoci a některým “autoritám”  se stále nehodí Irisap k léčení a tedy není toho, kdo by jej předložil SÚKL ke schválení.  Problém je v tom, že je levný, účinný a přírodní. A z toho by žádný „kšeft“ nebyl!