Legislativa nesmí bránit spolupráci lékařů a léčitelů!

Lékaři, do doby, než se budou učit pracovat i s energetickými poli člověka, by měli s léčiteli spolupracovat a ne soupeřit! Ani jedni ani druzí samostatně nedokáží pacientovi poskytnout vše, čím jej nejefektivněji vyléčit.

Při včerejších úpravách mého webu administrátorem se objevil někde "zatoulaný" mail pana Luboše Krejchy, v němž mimo jiné již v lednu napsal: „Naprosto souhlasím s paní Tenzlerovou. To co se poslední léta šíří naším prostorem za bludy a okultní praktiky by mělo být varovným signálem pro naši celou společnost. Výborně se této problematice věnuje klub SYSIFOS, prof. Jar. Max Kašparů, religionista Vojtíšek a již bohužel zesnulý Mudr. Heřt a jiní.“

Mrzí mě, že jsem nemohl odpovědět hned. Mezitím jsem napsal řadu článků, z nichž je odpověď na mail zřetelná.

Přesto musím napsat, že i já jsem kdysi byl stejného názoru jako pan Krejcha, dokud jsem nepotřeboval pomoc, kterou mi oficiální zdravotnictví nedokázalo poskytnout. (Nebýt "alternativního léčení", pokud bych vůbec ještě žil, byl bych ležícím fyzicky i psychicky postiženým člověkem - přítěží rodiny i společnosti. Řada i významných osobností, trpící stejnou nemocí jako tehdy já, spáchala raději sebevraždu).

Setkával jsem se s lidmi "zázračně" vyléčenými z nevyléčitelných nemocí v čekárně Dr.Vavřínové, ke které jsem docházel. Ta ale - spolu s dalšími kolegy - přišla o licenci, na základě posouzení její metody práce komisí vedenou právě vzpomínaným prof. Heřtem, který byl pouze anatomem a nechápal, jak celý lidský organismus vlastně funguje (západní  lékařské fakulty to neučí dodnes) a tak odešla léčit do Rakouska.

Vedlo mě to k tomu, že jsem musel začít studovat, abych byl schopen si sám pomáhat. Naučil jsem se pomáhat nejen sobě, ale i ostatním. Dnes, kdy mi je 71 let, je můj biologický věk 38 let. V mnohém předčím dnešní čtyřicátníky. A pomáhám lidem, aby se k něčemu podobnému dopracovali také.  Ale nejvíce zájemců mám z řad lidí, kterým oficiální medicína vystavila "konečnou", chodí za mnou lidé především s onkologickými problémy, které klasická medicína již nemůže léčit, či ochrnutí po mozkové mrtvici a přesto zatím - s jedinou výjimkou (ale i té jsem pomohl rozloučit se s rodinou a bezbolestně zesnout) - se mi je podařilo vrátit zpět do života.

Lékaři na jednotkách intenzivní péče u pacientů v kritických situacích, kdy nemohou více dělat, mou pomoc na žádost rodin  neodmítají a například mladý motorkář, kterého lékaři fyzicky dali dohromady, ale ležel na JIP déle jak měsíc na přístrojích a bez hnutí (mohl mít pouze otevřené oči a pohnout jimi)  začal po mém přispění zatím pohybovat ústy a nohama. A stav se lepší. Netvrdím, že je to pouze moje zásluha, obrovský podíl má lékařská péče a péče rodiny, ale protože větší podíl na funkčnosti našeho těla, než fyzická masa, mají energetická pole, (jež představují cca 70% našeho těla) a s nimiž pracuji, tak můj podíl na tom je také významný.

Nestavím rozpor mezi lékaře a léčitele, ale pokud se lékaři budou zabývat pouze fyzickým tělem (na východě tomu tak není) a léčitelé informačně-energetickými metodami, pak místo obou je nezastupitelné a měli by spolupracovat v rámci zdravotnického systému. A o to usiluji. Proto také poukazuji na tuto problematiku ve svých článcích.

Je jasné, že stejně jak ve všech oborech, tak také lékaři i léčitelé odvádí jak  kvalitní práci, zaměřují se na dobro pacientů, tak ale jsou i tací jimž jde o zisk a zájem pacienta je pro ně druhotný. Stejně hanebné je provádět zbytečné operace, podávat nepotřebné léky, jako předstírat léčitelské schopnosti a tím klienta poškodit a zabránit mu, aby mohl být vyléčen.

Tedy to, co paní Tenzler měla na mysli, je zabránění hyenismu v situacích, kdy člověk hledá poslední záchranu a je schopen obětovat pro to vše. Jenže to směřovala na špatnou skupinu lidí. Takového jednání se dopouští jak nezodpovědní lékaři, tak i nezodpovědní léčitelé (a podvodníci především). V takto kritických situacích většinou pomáhám zdarma. Nikdy jsem neodmítnul pomoc někomu proto, že nemá peníze. Znám ale případy, kdy lékaři pacientovi pojištěnému u jiné pojišťovny, než se kterou mají smlouvu, nepomohli. Sice to chápu, jsem ve stejné situaci, ale odmítnout pomoc druhému proto, že nemá peníze, je v těchto profesích nemorální.

Vím, že je problémem vytvoření metodiky, jak postihnout schopnosti léčitelů, aby bylo možné se vyvarovat podvodníků. Není sjednocen systém akceptace certifikátů a ani celosvětově platné nejsou oficiálně u nás uznány. Celkem oprávněně – ti, kteří vystavují kvalifikační certifikáty i v oblasti léčitelství, by měli mít stejná oprávnění, jako např. soukromé školy. Není ale možné tvářit se, že potřeba této profese neexistuje. Převedením profese léčitele na poradce spíše vytváří prostor pro anarchii.

 Začne se tím Ministerstvo zdravotnictví a Ministerstvo školství někdy vážně zabývat?