JSME HYBRIDY MIMOZEMSKÉ CIVILIZACE ? - 2. část

O člověku a energetických polích, které jej i celý vesmír prostupují. A je i  toto pohádka? Přesahuje to archeologické nálezy i vědecké poznatky, ale věřím, že velmi brzy to z říše pohádek vystoupí jako seriózní informace.

    Člověk je prokazatelně provázán s vesmírem. A jak funguje vesmír? Tuto otázku si lidé kladli od nepaměti a v daleké minulosti na ni odpovídali pravdivěji, ale tehdejším slovníkem - tedy jinak, než dnešní vědci. Nedokázali se však na tuto problematiku dívat očima dnešního moderního člověka disponujícího bezdrátovými technologiemi.

     Pro pochopení byly nutné „různé berličky“, vznikala náboženství, která se na takovéto otázky snažila odpovídat. Ne vždy to bylo nezištné - hlavní motivací zpravidla byla možnost ovládat masy ve vlastním, často zištném zájmu – hlásajíce duchovní pravdy - utajovala to nejdůležitější a sice že každý člověk je svobodnou bytostí s neomezenými možnostmi.

      Aby si těchto možností nebyl prostý člověk vědom a nezačal je využívat, servírovaly církve (a činí to dosud) pravidla pro ostatní. Protože myšlenky jsou stejně materiální jak cokoli jiného v této trojrozměrné dimenzi, osobovaly si právo přemýšlet za ostatní a dávat jim hotové recepty pro život. Informace, které člověk dostával, omezovaly naplnění  jeho skutečného poslání v tomto světě (život je „školou lásky“ pro ego - osobnost člověka). Církve o lásce hovoří, ale tvrdí lživou tezi, že čím více strádání, bolesti, bídy člověk zažije – dokonce položí-li život za zájmy „boha“ (a někdy dokonce i jen církve), bude v duchovním světě šťastnější či tam bude mít dokonce významnější postavení.

Vraťme se ale k vesmíru. Ten je celý tvořen (poskládán) z jediného prvku, jehož strukturu a řád mu dává informační pole.

     Obecná představa, že je z větší části prázdný, je mylná.  Je napěchován energiemi tak, že by špendlík nepropadl, aniž by byl s nimi v kontaktu. Přesto, že disponujeme moderními technologiemi využívajícími bezdrátové energetické komunikace, je to jen malý zlomek toho, co vše je k disposici. Umíme pracovat s magnetickými a elektromagnetickými  poli o frekvencích pod rychlostí světla, která dokážeme i změřit, pracujeme se světelnými energiemi. V evropském vědeckém centru   v Cernu, který je největším na světě, se snažíme potvrdit existenci částic o vyšších rychlostech, než má světelná energie. Jenže větším problémem, než uvolnění samotných částic, je měřící technika, která by dokázala jejich existenci potvrdit. Takovou lidstvo dnešní civilizace zatím nemá. Žijeme v multidimenzionálním vesmíru s třídimenzionální výbavou (tedy tím, co bylo pro naše poslání na této planetě dostatečné). Nemáme – až na výjimky – všechny receptory k postižení objektivní reality, jež nás obklopuje. A tak většina „vědců“, na základě toho, že nic nevidí, necítí, neslyší, nemůže se toho dotknout ani to změřit, dochází k závěru, že nic dalšího neexistuje.

     Jenže nejdůležitějšími energetickými poli pro existenci života a tedy také člověka jsou právě energetická pole o vyšších frekvencích, než jsou ta světelná v pojetí optiky. Nad energetickými poli existuje pole informační. Bez něj by nic neexistovalo.  Na vyšším patře vesmírných polí se nachází pole duchovní. Zahrnuje všechny inteligentní substance vesmíru a může se v něm pohybovat i lidská duše.

     Všechna tato pole, naplňující vesmír, jsou samozřejmě také trvale kolem nás a v nás a jsou vzájemně propojena – člověk má svá energetická pole současně v řadě paralelních světů a podvědomě usiluje dosáhnout i dalších.

     Jak chápat multidimenzionalitu vesmíru, tedy paralelní světy? Pro dnešního moderního člověka to již není tak obtížné. Vždyť totéž se dnes děje například u televizního vysílání. Na satelitu máme sto kanálů vysílajících nějaké programy. Máme-li k tomu předpoklad (zakoupenou příslušnou dekódovací kartu) můžeme sledovat postupně všechny programy. Pokud ne, sledujeme pouze ty volně přístupné. A máme je všechny současně v obývacím pokoji, tedy na jednom místě (a nepochybujeme, že jsou další, i když je sledovat nemůžeme) a  dálkovým ovladačem volíme konkrétní program k němuž přístup máme. Takovouto možnost přirovnání a představivosti naši předkové neměli, proto všechny písemnosti starověku užívají přirovnání pochopitelná jejich konkrétní době. Naše nové překlady toto bohužel zpravidla neakceptují a otrocky překládají tak, že je to obtížně pochopitelné (naivní) zase pro moderního člověka.

     Člověk je dvojjedinná bytost. Svou osobností (EGEM) je přizpůsoben životu v materiálních podmínkách, tak jak je tomu i u jiných živočichů. Prvně ego vstupuje do člověka v mateřském lůně ve třetím měsíci těhotenství a začíná se hned projevovat (první pohyby). DUŠE je charakteristická pouze pro člověka (a pro inteligentní bytosti vesmíru obecně – možná, že i pro některé vysoce rozvinuté živočichy). Do člověka vstupuje osmý den po narození. Duší jsme propojeni s vesmírem, ostatními lidmi a inteligentními bytostmi. 

     Co je duše a co ego? Duše je část pole zdroje jež se nachází frekvenčně nad duchovním polem a prochází vším, co ve vesmíru existuje. Duše patřící konkrétní duchovní entitě (duchu, po vtělení konkrétní osobě). Bez hmotného těla se pohybuje v první až šesté dimenzi do doby, než se jí podaří spojit s egem, tím se vymanit z reinkarnací)* a postoupit do sedmé dimenze.  Ego je frekvence obklopující duši.

     Duši si můžeme představit jako energetickou kouli, nacházející se v oblasti mezi srdcem a žaludkem (vím, že většina lékařů řekne, že tam nikdy nic takového nenaměřili) a kolem sebe má prstence nižších frekvencí (jako když si představíte planetu Saturn – subosobností - ega z bývalých životů).  Aby se člověk stal duchem, který unikne cyklu reinkarnací, musí se jeho osobnost  spojit s duší. Představíme-li si duši jako vajíčko a ego jako spermii, pak je to téměř stejné, jen nejde o nejrychlejší a nejsilnější ego, ale o naladění ega na odpovídající frekvenci. A aby se tak mohlo stát, k tomu duše vstupuje do těla a pobyt na Zemi slouží k výchově osobnosti (ega) v podmínkách materiálních lákadel tak, aby se naladila a vyzařovala frekvenci kterou lidstvo od nepaměti označuje jako láska.

      Tím je myšlena frekvence umožňující nekonečný a bezpodmínečný, nádherný a nezištný vztah ke všemu živému i neživému kolem sebe, nepodlehnout nesprávným představám o nadřazenosti a méněcennosti a poznat pravdu o svém pravém bytí, jež je úžasné a chápat, že nikdo není ani horší ani lepší než ostatní. Fyzická láska, je-li opravdová, je pak pouze třešničkou na dortu, mající významný podíl na reprodukci lidského těla i osobnosti.

     Dosáhnout tohoto stavu je velmi náročné a často trvá velice dlouho. Většina duší  pamatuje i dobu, kdy byly z bible odstraněny všechny pasáže o reinkarnaci )*. Pokud se nám to nepovede tento život, pak se stane naše osobnost (ego) dalším prstencem na obvodu naší duše. Při další reinkarnaci duše získá nové tělo i novou osobnost. A my (staré ego) jí budeme „zuby nehty“ bránit (spolu se svými předchůdci) v tom, aby své poslání splnila, neboť tím by se všechny subosobnosti spolu s námi rozplynuly a skončily jako původní fyzická těla. V dobách, kdy nebylo možné energeticky vysvětlit chod světa, se o zlých osobnostech říkalo, že půjdou do pekla.

     A skutečně subego, které se již nemůže projevit, ale vnímá všechna rozhodnutí svého nástupce, která mohou být i v rozporu s jeho hodnotami, prožívá něco podobného. Výjimečně může získat přístup k energii, která mu umožní se projevovat. Dříve to pak řešil kněz „vymítač ďábla“, nyní psychiatrie. První, ač nešetrný způsob, byl pro konkrétní duši výhodnější, chemické utlumení důsledků vede zpravidla k další reinkarnaci.

     Našim cílem je odstranit vše negativní, co v nás (na duši) za ta staletí energeticky uvízlo. To vše se bude bránit. Nemůže fyzicky, ale ovlivňovat naše pocity i myšlenky by se dařit mohlo. Pokud se s tímto problémem nevypořádáme, může to velmi negativně ovlivňovat náš život a vést k další reinkarnaci.

     Tak, jako my máme na internetu Wikipedii, má i duchovní svět svou encyklopedii do níž příslušné duchovní entity, včetně lidí (aniž si to uvědomují), vkládají aktuální informace a ten, kdo má přístup, dostává odpověď na všechny své otázky.

     Jsou výjimeční lidé, mající mimořádné schopnosti, kteří takovéto informace dokáží čerpat. Dodnes si lidé s mimosmyslovými schopnostmi (pokud se o ně dělí s ostatními lidmi),  říkají čarodějnice, čarodějové či šamanky a šamani, ale je i řada dalších duchovně vyspělých lidí majících také takové schopnosti, jen své znalosti nedávají na odiv. 

     Lidé s přístupem k PRAVDĚ (části informačního pole, pro něž se ve starověku v Indii začalo užívat pojmu Ákáša -  prostor) byli v minulosti velmi krutě pronásledováni především katolickou církví. Tak například ve středověku systematicky vyvražďovala ve Francii tisíce členů sekty Katarů)** a byli opravdu důslední, nepřežil nikdo. Procesy s čarodějnicemi jsou všeobecně známé.  Byly v tom potřeby zabránit poznání pravdy, sadistické choutky či získávání majetků? Asi vše dohromady – poctiví katolíci se za to dnes stydí.

     O anatomii fyzického těla člověka, čakrách ani meridiánech dnes již pochybnosti nejsou, je to pro nás naprosto samozřejmé. Rozebírat je nemá smysl. Ve stručnosti  bych nemohl uvést víc, než už dnes každý zná.

     Zamyslet se ale nad tím, proč tady jsme, co je zde naším úkolem a zda vše smrtí končí, nebo teprve začíná a udělat si v to jasno, nám může pomoci obrovsky zkvalitnit život na této naší planetě, dodat sebejistoty a energie všemu, co s upřímným srdcem děláme.  

     A na závěr – odpověď na otázku v nadpisu, po tom, co zde předkládám, musím za sebe dát kladnou. A věřím, že budoucí poznání mi dá v krátké době za pravdu.  

)* Waltraud Grosse ve své knize  Reinkarnace v křesťanství a její odmítnutí koncilem v roce 553 píše:

Dnešní křesťanské vyznání se k reinkarnaci nehlásí, kupodivu však tomu nebylo vždycky. Rané křesťanství reinkarnaci uznávalo jako samozřejmou součást svého obrazu světa; o tom svědčí učení teologa Origena, nejvýznamnějšího teologa před Augustinem, žijícího kolem roku 200. Jeho dílo se označuje za první systematický výklad křesťanské věrouky. Origenes vysvětloval preexistenci duší a osud jako léčebný prostředek proti dřívějším pochybením. Jeho učení zakázal v 6. století církevní koncil na politický nátlak císaře Justiniána.

 )** Důkazy reinkarnace přináší mimo jiných i psychiatr Dr.A.Guirdham. V knize „Byli jsme Katary“ zveřejnil zápisky z dětství z deníku své pacientky, která byla ve 13. století Katarkou. Všechny informace, včetně jejích aktuálních snů ověřoval v archivech, navázal spolupráci se specialistou na Katary, vyřešil problémy s názvy historických osad, které již neexistovaly, našel i zápisy inkvizice z procesů s Katary  a pacientce vysvětlil, že není nemocná, ale že to jsou vzpomínky na minulý život. Tím se pacientka zbavila psychických poruch, ale on za nejdůležitější považuje to, že tento případ je jedním z nevyvratitelných důkazů existence reinkarnace.