Je mnoho těch, kteří mají mimořádné schopnosti a zážitky. Ale zpravidla se řídí pohádkou „Císařovy nové šaty“ – jdou s většinou slepých.
Jasně vidí, že císař je nahý, ale nechtějí být označeni za hloupé a navíc, císař je mocný a může se mstít! Tak také tvrdí, že šaty jsou krásné! Pravdu si nechávají pro sebe.
Proto již po několik stovek let lidé, kteří se potřebovali se svými prožitky rozdělit, je vkládali do pohádek. Tam nebezpečí ze zesměšnění či pronásledování tolik nehrozilo. Děje se tak i dnes. Ale vyjadřovací možnosti jsou větší. Je něco reálného například na filmech Matrix či Avatar? Připomínají něco?
Je málo filmových tvůrců jako režisér Poltikovič, který je přímý a točí dokumentární filmy hlavně o mimořádných lidských schopnostech i o stále ještě zesměšňovaných skutečnostech (např. UFO). Ukazuje i práci šamanů, kteří – byť to vypadá jednoduše – disponují schopnostmi, jimž v práci s energetickými poli žádný absolvent lékařské fakulty nemůže konkurovat (ale výjimky existují – vím o profesoru lékařské fakulty, který odešel pracovat šamanskými technikami).
Doba pokročila. Je také stále víc umělců, kteří se snaží ukazovat naši pravou podstatu (nejznámější Jaroslav Dušek či Gabriela Filipi). A lidé nad informacemi, přinesenými v jejich podání, začínají přemýšlet. „Proč bych vlastně měl vidět krásné šaty, když tam žádné nejsou“
A postupně se dostávají i k poznání a úvaze „Proč mám potlačovat symptomy nemocí chemickými preparáty, když mohu odstranit příčinu v energetickém poli jednou pro vždy“.
A co je nejdůležitější – uvědomí si, že neexistují nemoci, které nelze vyléčit (každá nemoc je projevem nějaké nerovnováhy, kterou je nutno odstranit – je varováním a výzvou k nápravě), jsou jen lidé, kteří se vyléčit nedokáží či nechtějí.
A jsme u filosofické polohy medicíny, o níž jsem psal v minulém článku. Pokud VÍM, že jsem energetická bytost, že své tělo mohu opustit a žít i mimo něj. Pokud vím, že se mohu reinkarnovat, tedy znovu narodit a poučit se i z chyb, které dělám v tomto životě (když si k těmto informacím dokáži najít přístup), dívám se na smrt jinýma očima. Nemám z ní panický strach, ale jsem schopen se rozhodnout, zda si opravdu přeji vyléčení (mám zde závazky, přátele, lásku – tedy nechci ještě odejít). Pak, když mě nebrzdí strach způsobující buněčný stres, když vím, že mám obrovskou vnitřní samoléčebnou sílu, pak jen přesvědčení, že se vyléčím (byť z této nemoci to ještě dnes není běžné) je 80% úspěchu. A pokud využiji i vnější pomoc (ne takovou, která zničí imunitní systém, ale která napomůže mému imunitnímu systému s tím na co snad nestačí – třeba i transplantovat zcela zničený orgán, či posílit energetická pole) a nemám nejmenší pochybnost o tom, že se vyléčím (tedy předávám i do buněk potřebný program) je téměř jisté, že se vyléčím.
Mám ale i druhou možnost – vidím své zdevastované tělo, nemám zde takové závazky, aby bylo nutné ještě nějakou dobu trpět, než k vyléčení dojde a při tom vím, že jsem věčný, „jsem ve stavu kukly, z níž může vylétnout motýl“, nemusím dále zůstávat trpící housenkou, ale mohu se rozhodnout pro motýla.
I takovéto rozhodnutí je správné a máme jej respektovat. Důstojný odchod do jiné dimenze, je pro trpícího člověka vysvobozením a je správné pochopit jeho rozhodnutí.
