Existuje souvislost mezi filosofií a medicínou?

Samozřejmě, že ANO! Filosofické pojetí přírody a člověka jako její  integrální  součásti má rozhodující význam na chápání nemocí a schopnosti a možnosti jejich vyléčení. A pro dnešní „Dobu jedovou“ to platí dvojnásobně.  

Od pradávna byli lékaři zařazení do celospolečenského filosofického systému. První dochované písemné zmínky, vážící se k medicíně, jsou z roku 2100 – 2000 př. n.l., kdy  nejstarší „lékařská kniha“ byla napsána na hliněných destičkách klínovým písmem a sumersky. Obsahovala seriózní recepty k léčbě, jen současní botanici popsané přírodní léky nedokázali identifikovat. Z té doby archeologové nalezli i stavby domů s funkčními koupelnami a splachovacími záchody. Tedy hygiena (bohatších vrstev – jak je tomu i ještě dnes) vytvářela dobré podmínky pro zdraví a na tehdejší lidi nelze pohlížet jako na zaostalé.

Další dokumenty se zachovaly z doby cca 300 let mladší. Babylobský král Chammurabi vydal ve svém zákoníku 282 „paragrafů“ z nichž 9 „paragrafů“ se týká lékařství. Speciálně o odměnách a odpovědnosti chirurgů za svou práci s diferenciací léčení bohatého člověka, svobodného občana, či otroka. Ve staré Mezopotámii  na počátku prvního tisíciletí př. n.l.  již měli diagnostickou příručku babylonských lékařů. Sestavil ji neznámý babylonský kněz, ale za autory byli považováni „bohové lékařství a zaříkávání“ Ea a Asalluchi (mimozemští učitelé?).

Více sepětí filosofie a medicíny (medicína byla součástí filosofie) nacházíme v antice. Nejznámějším lékařem té doby je Hyppokratés (kolem r. 460 př.n.l.)  Jeho přísaha (jejímž autorem s největší pravděpodobností nebyl, ale začlenil ji do svých spisů), tvoří i dnes základ lékařské etiky. Řecký filosof Platón (427 – 347 př.n.l.)  zařadil Hyppokratovy lékařské přístupy do systému přírodní filosofie.  Hyppokrates požadoval (již před Platónem), aby každý lékař znal „celou přírodu“ dříve, než začne s léčbou pacienta. K pochopení vlastních příčin nemoci měl použít empirického zkoumání jednotlivých elementů. Jejich vyváženost (harmonie) je základem zdraví. Porušením harmonie vzniká nemoc. Vlastní léčba by měla obnovit původní „přírodní“ harmonii. Kvůli této tezi, která stále platí a nikdy nebyla zpochybněna, jsem sáhl do dávné historie. Jde o důležitý filosofický  přístup k léčení člověka!

Dnes jsme v medicíně postoupili mílovými kroky dopředu. Ale stále je to o vyváženosti  organismu a souladu s přírodou. S oblibou odkazuji na prof. traumatologie, chirurga a ortopeda Dr. Rameshe, který učí, že nikdo nikoho nemůže vyléčit (léčebné schopnosti jsou každému jedinci vlastní), lékař (léčitel, terapeut) pouze vytváří podmínky k uzdravení. Říká, že jeho podíl např. na léčení zlomenin je zlomkem procenta – umí srovnat kosti a vytvořit podmínky, aby mohly srůst, ale to hlavní vykoná příroda (vnitřní síla člověka).

Abychom dokázali vytvářet co nejlepší podmínky pacientům, aby jejich imunitní systém mohl správně plnit svou funkci, musíme znát a respektovat, jak celý lidský organismus  vlastně funguje. A zde filosofický přístup k chápání světa (i vesmíru) je zásadní.  Musíme si položit základní filosofickou otázku : Co je prvotní? Hmota nebo vědomí? Dle odpovědi se filosofie dělí na dva základní směry: materialistický a idealistický směr. Oba směry mají ještě další členění. To ale z hlediska medicíny není podstatné.  

Zásadní je, jak chápeme člověka.  Jsme tělem, které má vědomí?,  nebo jsme vědomím, které má tělo? A zde je základní rozdíl mezi „medicinmany“ (těmi, kteří hlavní důraz dávali na medicínu, tedy „magickou sílu“, v dnešním pojetí léčení energetickými poli – a léčí  software člověka)  a „alopaty“ (allos různý, pathos trpící – tedy léčení podáváním léků proti různým utrpením -  léčí hardware člověka).  Tento druhý způsob, který uspěl v ekonomické soutěži s medicinmany, se stal oficiálním způsobem léčení na západě  a postupně začal využívat i termínu medicína také pro chemickou léčbu projevů nemoci.)

Tak tedy, abychom dokázali pomoci člověku se opravdu vyléčit , je zcela zásadní, zda z hlediska filosofického k člověku přistupujeme jako k tělu, které má i energetická pole (protože v tom případě léčením těla můžeme změnit i energetické poměry v něm), nebo energetickému poli, jež má tělo (protože odstraněním anomálií na energetickém poli můžeme odstranit i onemocnění těla.)

Já jsem si prošel dlouhou cestou, jež začala materialistickým pojetím, které jsem studoval na vysoké škole, až postupně, pod tíhou důkazů, informací i vlastních prožitků jsem přešel na druhý břeh. Nebyla to jednoduchá cesta – když se vracím ke knihám a dalším důkazům, které jsem měl jako materialista již k disposici, překvapuje mě, že jsem to již tehdy nepochopil. Dnes vím, že to nebylo možné – a pokud se člověk vrací k již prostudovaným materiálům, vždy ještě nachází něco nového a dokonce může mít i jiný pohled na danou problematiku. Je to o vývoji osobnosti.

Jak tedy já vidím člověka integrovaného do systému zahrnujícího celý vesmír a jak k němu přistupuji z filosofického hlediska léčení nemocí?

Každý člověk je nesmrtelným inteligentním  energetickým systémem (vícedimenzionálním objektem, postaveným kolem části pravé antihmoty – „Duše“  specifickým inteligentním informačním polem prolínajícím celý vesmír, pocházející z duchovního světa „Boha“)  který po dobu existence na této planetě je funkčně propojen s fyzickým tělem. Fyzické tělo (tvoří 30%  těla) je součástí celého energetického systému  těla. Vzhledem ke svým vibracím se pohybuje pouze ve třech dimenzích (výška šířka, délka). 

Zbytek celého našeho energetického systému nás (lidské bytosti) vzájemně propojuje prostřednictvím jiných dimenzí (žijeme v multidimenzionálním světě, ale máme výbavu pro trojdimenzionální svět, proto svými smysly – nezískáme-li výjimečné schopnosti – nemůžeme „vědecky“ ověřit celou naší existenci, nevnímáme ji).

 Celé naše tělo, fyzické i energetické – s výjimkou Duše (části antihmoty) je z pohledu filozofického materialistické (je sestaveno z hmotné částice a informace – i kvantová energetická pole, tedy energie přesahující rychlost světla – jsou materiální povahy). Tedy pouze Duše, „sídlící“ v energetickém poli  mezi srdcem a solar plexu, je nehmotná.  )*

Z filosofického hlediska tedy tisíce let opakovaná základní filosofická otázka je irelevantní. Hmota i vědomí jsou materiální, tedy hmotné. Ale jde jen o správnost formulace. Materialisty užívaná Leninova definice hmoty (z díla Materialismus a empiriokriticismus) není úplná, byť se zdálo, že je všeobsažná – je postavena na schopnosti vnímat svět pouze ve třech dimenzích. Tedy snad přijdou noví filozofové, kteří dokáží úplně definovat, co je materiální a definovat antihmotu z filozofického hlediska.

Nás však nyní zajímá medicína. Co tento přístup znamená z hlediska léčení člověka?

Především zásadní diferenciaci!  Jednoznačně vymezit, kde stávající medicína je nenahraditelná (první pomoc, záchranná služba, řešení krizových situací, chirurgie, není-li jiné řešení …), kde je prospěšná (diagnostika, péče o člověka …) a co přenechat zkušeným léčitelům (především práce s kvantovými energetickými poli, práce s informacemi, práce s přírodními látkami …) To je jen neúplný pohled.  Podstatou je spolupráce všech složek, tedy lékařů, léčitelů i terapeutů a dalšího zdravotnického personálu. Brzy k tomu dojde, ale je nutné překonat představy mnoha lidí o fungování jak našeho těla, tak i zdravotnického systému – a to může trvat až  do generační obměny.

Ale už dnes existuje možnost – byť zatím spolupráce lékařů a léčitelů skřípe -  se rozhodnout pro způsob léčby dle stupně svého poznání a přesvědčeni.

Poznámka:

)*Duše – část pole antihmoty, jímž jsme všichni a vše propojeni a jež představuje nejvyšší inteligenci vesmíru -  se tedy nachází v naší energetické struktuře. Duši má člověk jenom jednu. Je zaváděna do formující se energetické konstrukce novorozence prvním nádechem. Je jediná a nedělitelná. Není rozdíl mezi Duší muže a ženy, protože je bezpohlavní. Duše všech lidí jsou v podstatě stejné. A v tom smyslu jsou si lidé velmi blízcí a spříznění. Protože Duše není hmotou, neopotřebovává se, nestárne, neonemocní. Ve vztahu k hmotnému světu je dokonalá.  V důsledku opakovaných reinkarnací v hmotném světě (kde si v lidském těle plní úkoly ke zkvalitnění svého postavení ve světě duchovním), je Duše zatěžována informačními obaly, kmitajícími na nižších frekvencích, než samotná duše. Dosáhnou-li stejné frekvence, rozpouští se a Duše se uvolňuje, přibudou-li v průběhu života další obaly, dochází k zátěži Duše. Frekvence, na níž Duše kmitá, dostala historicky název Láska.